Teapot

From the Twilight I’ve been born,

through the shadows I have walked,

but I truly hadn’t seen the stars

nor the sun before.

I have entered the world of Gloom,

gaining power, gaining strength

but the further we go, the more must we pay

every day and every night

giving back what we have borrowed,

every whisper, every breath.

Every day and every night,

the Light, the Dark, forever rival,

as the colors have to fade,

in the Gloom the sides don’t matter.

I know my role in this play,

a single pawn trying to gamble,

but the wager is too high,

draining my life makes me tremble

as one day, I’ll loose completely,

and in the deepest shadow my life will go.

Nalezeno naškrábané na okrajích zápisníku

patřícího Lilian Leigh Garrat s datací 27. 11. 2011

read comments (0)

Uprostřed myšlenek nejsem schopná se soustředit. Energie dochází a já nechápu proč jediné slovo, které mé uši zachycují z nic neříkajícího výkladu je „parita“. A pak zase nic. Jen myšlenky, vzpomínky. Svět se tak nějak sám přede mnou uzavřel. Uprostřed hudby, písmen knih a frázemi seriálů je mi teď snad nejvíce bezpečno. A nic jiného jako by teď snad ani neexistovalo.  Vakuum naplněné školou, irskými tanci a starostmi. S občasným růžovým obláčkem koťat. Jinak nic. Vše se prostě tak nějak smrsklo. Pokaždé když pohlédnu z okna cítím slabou otupělost a smutek. Vlastne ale netuším,  jestli vůbec něco cítím. Připadám si spíš jako patetická skořápka pro neustále kritizovaný stroj. A to ani není dobrá metafora. Měla bych se naučit si věci nevyčítat, být spokojná s tím co mám, užívat si jakékoliv své rozhodnutí. Kdyby to jen bylo tak jednoduché. Měnit myšlenkou realitu – to není má silná parketa. Jsem mnohem lepší v sebelítosti a snaze přežít díky tomu, že se dnem za dnem upínám k tomu, že „snad zase bude lépe“. Jen tomu věřit je těžší a těží. Avšak dokud je čaj, má smysl žít. Hrozivé klišé, neníliž pravda.

read comments (1)

“Piglet sidled up to Pooh from behind. „Pooh,“ he whispered.

„Yes, Piglet?“

„Nothing,“ said Piglet, taking Pooh’s paw, „I just wanted to be sure of you“

… from Winnie the Pooh

read comments (4)

Konečně jest zkouškové za mnou. Konečně se nemusím nervovat a mít výčitky, že dělám něco (cokoliv) jiného než učení. Svět se zase vrátí do normálu a já třeba nechám zahojit své ožižlané ruce a nehty Necelý měsíc zkouškového vážně nebyl přijemný, ale nedá se říct, že by to byla „hrůza“ v pravém slova smyslu. Jednak mne vlastně všechno to učení baví a jsem svým způsobem ráda, že nám to nedávají zadarmo. Pravda, nevím co bych dělala bez vší té podpory a tolerance ze strany všech zúčastněných, protože mé nervózní a podrážděné chování asi nebylo lehké zvládat. Každopádně, teď už mne čeká jen pár formalit, jako orazítkování indexu a vrácení knih do knihovny a tradáá školo na tři měsíce.

Obrovsky se těším na léto a přírodu, čtení a hraní, úklid mého pokoje, který připomíná skládku papírů, poznámek a učebnic více, než obyvatelný prostor, spoustu čaje a odpočinek. Vlastně jsem tak utahaná a vyčerpaná, že nejdříve musím nabrat trochu energie, abych vůbec mohla konec semestru oslavit. Už jen, aby nebylo takové horko a trošku více oblačno a nebudu si mít na co stěžovat! A teď sebou jdu plácnout do postele a smát se tomo že vlastně nic nemusím. Svět už je zase docela hezké místo k žití

read comments (2)

Já a učení. Hugh Laurie a studený čaj. Chtělo by to stetson, kafe a cigára. Kavárnu, spoustu kouře, piáno. Jenže nezbývá nic jiného, než studovat, studovat a taky ideálně uklízet. A kdo ví, co z toho se vlastně uskuteční, vzhledem k mé lenosti a nedostatku motivace. Mě už to učení totiž vůbec, ale vůbec nebaví. To alespoň nemůže být venku nějaké normální (rozumějte studijní) počasi?

read comments (1)

Á propos držte mi zítra palce.

V posledních dnech mne poněkud ovládá tendence vypisovat se na trumbelínu, kterou naštěstí nikdo příliš nečte či neřeší. A bohužel jsem velmi líná překládat sama sebe, což se příliš neshoduje s mými výčitkami, že zanedbávám svůj internetový „deníček“. Nicméně… má ignorance gramatiky mi dávno přestala vadit, neschopnost po sobě kontrolovat členy (zda-li vůbec jsou) už také dávno neřeším a tak vůbec… Hlavně, v posledních dnech zoufalého studia angličtiny a historie-všeho-možného už mi všechny jazyky splívají dohromady. A hádejte co mám před sebou? Oh ano, proučený víkend. Nice, huh? Where was I.. předtím, než jsem začala hytericky blábolit. Jo jasně. Trumbelína:

,

Read the rest of this entry »

read comments (1)

Krátkodobé a jednorázově inkarnované latentní stalkerství občas přináší neblahou potěchu duše a slunce tajemného posměchu do škodolibé části osobnosti. Stejně tak způsobuje poťouchlou lítost a pomáhá čistit staré inkoustové skvrny ve výlevce podvědomých strachů. Muahaaahaaa.

read comments (0)

mi to prostě nedá, abych se nepochlubila…

.

.

..

.a druhá, která dokazuje nejen úžasnost veverek, ale také Démonů. Muhahaha.

.

.

A zcela mimochodem – dneska tančím vítězný taneček na hrobu svých (snad již minulých) představ o mém osamělém osudu, tiše se chichotám a v hlavě mi takový malý a poněkud infantilní hlásek pořád vyřvává cosi o dvou měsících. Také jsem provedla experimentální Tiramisu. A budu k němu podávat jahody. A víno. A tak. No vždyť to znáte, Lill zase jednou mlátí třináctkovitostí hlavou do stěny. Rozhodně lepší než má jinak-současná starost ohledně školních povinností a rozpačitost ohledně vlastní neschopnosti. Kritici podobných nálad mi momentálně polibte šos (respektive sáčko, protože jupí – je teplo). Na závěr nutno dodat, že jsem se ještě nikdy netěšila na setkání s dvěma zvířátky tak, jako se těším na seznámení s jistými lasicovitými, které snad proběhne v průběhu víkendu. Lovu na sluníčko zdar, lovcův veverek smrt!

Máš oříšek? Dáš oříšek? Oříšéééék!

read comments (2)

Netrpělivě ťukám prsty do stolu. Po kradmu neustále koukám na hodinky. Mám pocit, že za poslední měsíc takhle trávím příliš mnoho času. Ale vlastně mi to zas až tak moc nevadí. Jen kdybych tak uměla manipulovat s časem… to by bylo. Nervozní vyťukávání obskurních rytmů a čaj vždycky pomůžou ukrátit volnou chvíli. Bohužel snad i lépe než čtení knih do školy.

V poslední době poněkud urputněji bojuji se svou vlastní povahou. S tou částí mé duše, která je uzurpátorská a hysterická mrška, která chce všechno jen pro sebe a odmítá si připustit, že bylo nějaké „před“ a bude nějaké „po“. S tou částečkou, která by chtěla být speciální, výjmečná, jedinečná a dokonalá. A přitom tak příliš dobře ví, že není a nikdy nebude.

A ano, mám sklony trošku žárlit, být impulzivní a pak se divit, že to okolí nezvládá. A taky mi pomáhá se vypisovat. Hmmmpf. Nikdo přeci neříkal, že celý život bude hračka, že ano…

Úspěšně jsem zabila pár minut (téměř doslova mlácením do klávesnice) a mé čekání se právě zkrátilo z hodiny na třicet minut. Takže úkol splněn, Howgh. Pokusím se být pro příště smysluplnější, ale vůbec nic neslibuju. Howgh. Mám vás ráda, což zní jako marmeláda a to „l-word“ pořád zakusuju do rtů, protože je to daleko snadnější. Howgh už snad naposledy.

read comments (1)

Když je mi hezky, není tak velký důvod se s tím svěřovat. Posledních pár dnů jsem si užila. Vlastně jsem si užila celý měsíc. Únor byla prostě jedna velká, načechraná a pěkně zabalená odměna s velikánskou mašlí. Krom tendence některých exemplářů si vzít metaforický pilník a imitovat vraždu císařovny Sissi (na mé osobní psychice) si nemám na co naříkat. Snad krom mých sklonů ignorovat jak českou, tak anglickou gramatiku. Vlastně jediné, co mi teď dělá těžkou hlavu je náročnost předmětů ve škole a neuvěřitelné požadavky profesorů co se týče plnění kurzů. Ale s tím jen těžko hnu, takže nemá smysl se nad tím stresovat (do dubna, kdy začnu hekticky panikařit). A samozřejmě mne trápí všudypřítomná lenost, která káže trávit čas nad fantasy knížkami, filmy a v milé společnosti a přímo se vzpouzí snaze chodit do školy a učit se. O co je přijemněší se válet po čajovnách, než se šrotit doma… Dojedu na to, vím to stejně dobře jako každý jiný. Jenže… znáte to? L-E-N-O-S-T a přesvědčení, že osobní život je daleko poutavější než škola. Zvláště když venku svítí sluníčko.

.

Ať je to všechno jak chce, důvod, proč za sebou zde poměrně nesmyslně skládám slova je ten, že se momentálně cítím zlehka ukřivděna a smutná. Možná za tím vězí pěkná kruhová kabelka, která k mé maličkosti putovala měsíc, aby bylo zjištěno, že autorce došla látka a tak prostě použila jinou. Pěkné, ale nenaplňující mé estetické cíle. Jaký smysl má si za zkouškové pořizovat zcela zbytečnou (a tedy ideální) kabelčičku, když potom stejně stojí za starou bačkoru. Je milé, že slečna je ochotná vrátit peníze. Ale můj vysněný dárek se tím zpět nezíská. Nebo za vším vězí má neschopnost cokoliv dnes dělat. Do úklidu se mi nechce. Do učení se mi nechce. Do vany by se mi chtělo, ale zvednout se je moc složité. Začínám mít divný dojem, že se mě osud snaží učinit službu a vyhodit mě na mráz. Jenže ono mu to nejde, protože já se mám hezky. Tak mi alespoň přičarovává výčitky svědomí a malé nepřijemnosti. Abych nepropadla idyle.

.

Na závěr tohoto žbleptání se nutně musím pochlubit. Yvonne přežila v sobotu slavnostně můj pokoj, který byl hodný a nepokusil se nikoho pozřít za živa, za což by si minimálně ten úklid (ke kterému se dnes už asi nedokopu) zasloužil. A taky jsem konečně navlékla origami jestřáby. Teď už jen překonat záchvat melancholie a lehkého smutnění. Protože přeci zítra je středa a to znamená manufakturní vyrábění vrhacích nožů z karimatky…

read comments (3)