Teapot

Byla jsem seřvána. Rozepsala jsem článek, který popisoval, proč mne to strašně mrzí. Byla jsem seřvána znovu. Rozhodla jsem se, že nebudu kafrat a smutnit, ale že si uvařím čaj a buď budu pokračovat ve čtení Rukověti bojovníka světla (díky Zaantare!) a nebo si přečtu kousek Čtyř dohod. A pokusím se nemyslet na to, že mi bylo doporučeno zavolat psychiatře, anžto jsem prý v evidentní „psychické nepohodě“ (a proč jsem tedy v posledních týdnech se sebou docela spokojená a jediné co mi vadí, je negativita mých příbuzných a snaha okolí mne vytočit za každou cenu, ikdyž zoufale nechci být vytáčena). Půjdu si hezky dál sumírovat jak si změnit životní a denní režim tak, abych přestala lpět na starých trápeních a vzpomínkách, začala se více chválit a přestala si připadat vytržená z kontextu. Kruci, vždyť mně se věci v poslední době daří. A to, že je pro někoho snazší z deprese obviňovat okolí, než si připustit vlastní duševní problémy, není můj problém. Já svou pomoc nabídla. Více dělat nemůžu.

.

Mimochodem: Yunnan Bai Mu Dan Spring 2011 je absolutně rozkošný a ohromnou radost mi dělá Pure Art. Venku už je zase přežitelně a došel mi prstýnek s vrtulkou. Takže vzazo kol a kolem, věci jsou fajn – tak mi netvrďte, že jsem zralá pro psychiatrickou léčebnu, nebo se vážně rozčílím. A následně možná i zcvoknu. Což je samozřejmě vtip. Chjo, já jdu teda holt uklízet, když jsem si to dneska dala za úkol.  :-) 

read comments (3)

.

read comments (1)

.

Konec konců, o tom co v našem životě vnímáme jako špatné, rozhodujeme jenom my sami.

read comments (1)

Rozmixované ovoce jakéhokoliv druhu s rozdrceným ledem a trošinkou cukru.

Jedna z mála věcí, která mi vždycky zvedne náladu v tyhlety dny, kdy je venku hrozně teplo, člověk nevidí desku stolu přes pomůcky ke studiu a všechno je tak nějak otravně protivně letní a zkouškové.

Teď už by to chtělo jen přírodu a trochu volna.

-

P.S: omlouvám se veškerému jinému ovoci. Ve skutečnosti mám úplně stejně ráda jahody, maliny, ostružiny, meloun, švestky, třešně a višně.

read comments (1)

Brutálně a přímo hrubě teď zanedbávám své internetové působení. Nejde o to, že by nebylo o čem psát. Nebo že by nebyl čas. Prostě… Občas není ta potřeba psát. Krásné momenty mého života si vychutnávám bez toho, abych o nich musela psát a ty ošklivé se snažím co nejrychleji vymazat z paměti.

Život mne v poslední době tak trochu rozmazluje. Sice jsem v neustálém stresu, pořád se něco musí udělat a stihnout, ale i ty hektické chvíle jsou tak nějak… pěkné. Mám se prostě víceméně kontinuálně fajn. A jsem za to hrozně ráda.

Pořád vlastně nechápu, jak se přihodilo, že se mi život najednou otočil naruby. Změnilo se toho hodně a přitom vlastně nic. Možná se nic vlastně nezměnilo, možná se věci jen vrátily do stavu, ve kterém měly už pěkně dlouho být. Tak či tak, můj současný život mne baví.

Oh zajisté – mám před sebou čtyři brutálně těžké a jeden „pouze“ náročný test, nemravně ošklivou esej, kterou budu muset sepsat a tak vůbec… Ale zkouškové začalo včera jedním úspěšným zápočťákem a jedním překvapivě-ne-zákřeným historickým testem (a úvahou na téma „co by kdyby nepicli ferdinanda“), takže… snad se to všechno zvládne. Musíme zachovávat optimismus. Zvládne se to. A to že mne to děsí k smrti je jen velmi podružný faktor.

Vážení, milí, věrní. Užívejte si hezké počasí za mne, já se jdu zahrabat do školních povinností. A jestli někdy z té hory učení vylezu, tak musíme něco podniknout. Něco velmi, velmi čajového.

read comments (2)

I can’t tell you that I love you, because I don’t want you to hate me for that . I just keep on biting my lips every time it comes to my mind. It’s better, than you  being angry at me. I know that you like me. And it’s enough. Really, I swear. It’s enough.

read comments (1)

Read the rest of this entry »

read comments (6)

Když je mi hezky, není tak velký důvod se s tím svěřovat. Posledních pár dnů jsem si užila. Vlastně jsem si užila celý měsíc. Únor byla prostě jedna velká, načechraná a pěkně zabalená odměna s velikánskou mašlí. Krom tendence některých exemplářů si vzít metaforický pilník a imitovat vraždu císařovny Sissi (na mé osobní psychice) si nemám na co naříkat. Snad krom mých sklonů ignorovat jak českou, tak anglickou gramatiku. Vlastně jediné, co mi teď dělá těžkou hlavu je náročnost předmětů ve škole a neuvěřitelné požadavky profesorů co se týče plnění kurzů. Ale s tím jen těžko hnu, takže nemá smysl se nad tím stresovat (do dubna, kdy začnu hekticky panikařit). A samozřejmě mne trápí všudypřítomná lenost, která káže trávit čas nad fantasy knížkami, filmy a v milé společnosti a přímo se vzpouzí snaze chodit do školy a učit se. O co je přijemněší se válet po čajovnách, než se šrotit doma… Dojedu na to, vím to stejně dobře jako každý jiný. Jenže… znáte to? L-E-N-O-S-T a přesvědčení, že osobní život je daleko poutavější než škola. Zvláště když venku svítí sluníčko.

.

Ať je to všechno jak chce, důvod, proč za sebou zde poměrně nesmyslně skládám slova je ten, že se momentálně cítím zlehka ukřivděna a smutná. Možná za tím vězí pěkná kruhová kabelka, která k mé maličkosti putovala měsíc, aby bylo zjištěno, že autorce došla látka a tak prostě použila jinou. Pěkné, ale nenaplňující mé estetické cíle. Jaký smysl má si za zkouškové pořizovat zcela zbytečnou (a tedy ideální) kabelčičku, když potom stejně stojí za starou bačkoru. Je milé, že slečna je ochotná vrátit peníze. Ale můj vysněný dárek se tím zpět nezíská. Nebo za vším vězí má neschopnost cokoliv dnes dělat. Do úklidu se mi nechce. Do učení se mi nechce. Do vany by se mi chtělo, ale zvednout se je moc složité. Začínám mít divný dojem, že se mě osud snaží učinit službu a vyhodit mě na mráz. Jenže ono mu to nejde, protože já se mám hezky. Tak mi alespoň přičarovává výčitky svědomí a malé nepřijemnosti. Abych nepropadla idyle.

.

Na závěr tohoto žbleptání se nutně musím pochlubit. Yvonne přežila v sobotu slavnostně můj pokoj, který byl hodný a nepokusil se nikoho pozřít za živa, za což by si minimálně ten úklid (ke kterému se dnes už asi nedokopu) zasloužil. A taky jsem konečně navlékla origami jestřáby. Teď už jen překonat záchvat melancholie a lehkého smutnění. Protože přeci zítra je středa a to znamená manufakturní vyrábění vrhacích nožů z karimatky…

read comments (3)

…a tak si tu hraji na mistra Yodu

.

Na některá setkání se člověk těší jako malé dítě. Některá setkání jsou přijemným překvapením. Jiná jsou jen dlouho očekávaná a poklidná. A pak jsou ta, kterým není možné se vyhnout. Která musí proběhnout. Občas je nutné nechat někoho odejít spolu s částí života. Nechat si hezké vzpomínky, pozapomenout na hádky a ošklivé chvíle, zklamání a bolest. Ale to jde, alespoň mně, nejlépe, když se ty pěkné vzpomínky, které mají zůstat, neruší dalším setkáváním. Prostě potřebuji nechat věci odplynout. Ano, bylo to fajn. Bylo, už není. Nebude a já ničeho nelituji. Jsem natolik spokojená s tím, jaký život teď mám… že to nechci za žádnou cenu měnit. Ale zároveň nechci aby ostatní trpěli proto, že já jsem spokojená. Nechci se vychloubat a připomínat ostatním, že jim se třeba teď tolik nedaří. Protože i v mém životě může dojít k jakémukoliv zvratu a stejně jako jsem dneska šťastná, zítra může být všechno špatně. Což je ovšem věc budoucnosti, kterou si nehodlám přítomnost kazit. Chtěla bych tu být pro všechny své přátele a pro všechny, na kterých mi záleží. A nechci nikomu ublížit. Ale je to vůbec možné? Zvonek může zazvonit každou minutou a já bych nejradši byla s někým jiným, někde jinde. Zcela neabstraktně, zcela konkrétně. Není to fér. Ale copak jsem se mohla bránit tomu, co mi život tak nádherně vrazil do  cesty?

.

Nejsem nervózní kvůli sobě. Naopak. Je těžké popsat, jak můžu mít pocit, že se mi všechno daří, když je venku zima, škola je od brzkého rána a tak vůbec. Nežiju nějakou pohádku, nevyhrála jsem v loterii. Jen ta šťastná část je natolik uklidňující, že proráží ty malé nepřijemnosti každodenního života, jako jsou bolavé nohy či mrznoucí prsty. Jsem nervózní, protože se trochu stydím za to, že je mi dobře a za to, jak málo mi stačilo k tomu, aby mne iritující maličkosti mořily o tolik méně. Život nikdy nebyl, není a nebude pohádka. Ani můj, ani většiny ostatních lidí (výjimky přeci potvrzují pravidlo). Na pohádku ho mění jen přístup.

.

crrrr…

.

read comments (1)

Všechno se v poslední době děje neuvěřitelně rychle. Tak rychle, že přestože má hlava má už všechno velmi, opravdu velmi dlouho srovnané, reálný svět nestačil s událostmi držet tempo. Minulou sobotu se všechno obrátilo naruby tak neuvěřitelně hladkým, přirozeným a přijemným způsobem, že bych to nikdy nebyla schopná očekávat. Snažím se na události netlačit, snažím se nic nezakřiknout. Ale je to jedno, mám se fajn.

.

Chvíli zaraženě zírám na stěnu koupelny. Zubní kartáček? Co ten tady… aha. Rozmáchlým pohybem ho sundávám. Stejně jako jsem podobně rychlým, téměř až pobouřeným, pohybem sundávala před dvěma týdny školní rozvrh.

.

Myslela jsem, že budu cítit víc. Víc než jen vzpomínky na hezkou minulost. Víc než lehkou podrážděnost a zklamání nad neochotou akceptovat realitu. Myslela jsem, že budu smutná, že si to budu vyčítat. A jsem ráda, že tomu tak není. Některé změny v životě je nutné udělat. Víme to dlouho a stejně tak se dlouho snažíme je odkládat, protože jsme pohodlní. Alespoň já jsem. Když jsem konečně sebrala odvahu, zjistila jsem, že to byl ten nejnáročnější krok. A po něm všechno nabralo ten správný směr. Nebyl čas myslet, všechno se to schumelilo dohromady. Předzkouškový týden, tři týdny zkouškového, jeden dokonalý týden poffestový… a najednou zjišťuji, že už ani omnia vincit amor mi nezdvihá žlučník. Všechno je zase jednou v pořádku. Jen doufám, že to tak vydrží ať se má stát cokoliv. Neříkám, že teď se nic nemůže pokazit. Jen doufám, že vnitřní klid nevyprchá a já budu schopná příjmat to, co mi přichází do cesty.

.

Možná plácám úplné hovadiny. Možná to nikoho nezajímá a možná není fér rozpatlávat můj osobní život v širokých zákoutích internetu. Možná nikdo nechápe, co to tady žvatlám. Ale momentálně je mi příliš hezky na to, abych si něčím podobným dělala hlavu. Půjdu spát a zítra ráno budu snídat cupcakes. Pustím si Capricu a budu čekat než nastane čas vyrazit k Ludmile. Budu si opakovat, že může být jen lépe, protože všechno špatné je k něčemu dobré. Konečně to ze mne spadlo. Odtrpěla jsem si příliš dlouhou dobu na to, abych se tím nadále zatěžovala. Ale musela jsem si tím projít. Kdybych poslechla všechny ty dobré rady, ohledně mých vztahových problémů, nepřipadala bych si teď tak nádherně. Člověk si holt něčím musí projít sám, aby dokázal ocenit, co mu budoucnost chystá. Tak snad se nic nepokazí. Alespoň ne moc brzy. A radši vůbec ne.

.

vzniklo ve velmi spokojeně-ospalé náladě za popíjení sušeného hřemánku, kterého prohnaně označíme za viníka těchto žbleptů a radši se urychleně vydáme nakutě…

read comments (3)