Teapot

finally broken but have to move forward, cause exams and stuff. well, life… you just suck, you son of a bitch.

read comments (0)

bored, kinda lonely in the friends department and going through stuff. just… stuff. and everything is unfuc*ng hard lately. rrrrrgghhhhh ňah-ňah-ňah. like I’m trying, ok? it’s just not that easy anymore. all that screaming and shouting and… god, I just… I actually don’t have that much friends and in past two or three weeks I didn’t seen anybody else that my Draken, my mum and my schoolmates. One person, who was really dear to me stop talking to my suddenly like seven months ago. My other friend is in Pardubice and I see her only on my irish dancing lessons even she promised me that we will do something together. And all those fantasy-people are just drinking or whatever and I just need a friend. Is that so weird? Yeah, but my life is just roses and sunshine, thanks for asking.

read comments (0)

…. smíchaná s trochou filozofování a nutností se vypsat z negativních emocí

.

—-Nějak mám pocit, že se mi věci v poslední době nedaří. A přitom vím, že to tak vlastně není. Jen já teď  nedokáži doceňovat krásy života. Mám toho strašně moc. Učení, povinností které jsou přede mnou, starostí. Všechno se mi v poslední době kupí na hlavu a všichni mají pocit, že to přeci skvěle zvládám. Že se nic neděje, všechno je v pohodě, já to určitě dokážu, protože jsem přeci šikovná. A tím se tvoří další tlak na mou maličkost. Nezklamat. Hlavně nikoho nezklamat. A nezklamat sama sebe. To je to nejhorší. Nejtěžší. .

—-Poslední měsíc a kousek mám tendence občas prostě vybouchnout nebo začít brečet. A všichni se diví. Jako bych neměla právo být slabý človíček, kterým jsem byla tolik let. Já, mé nálady, občasné nekontrolovatelné přívaly emocí.. všechno to patří k sobě. Za chvíli to bude rok, co zvládám svůj život bez obligátních deseti pilulek denně. S nimi bych byla klidnější a méně impulzivní. Jenže mám tak nějak pocit, že to nestojí za to. Mám nicméně pocit, že mé okolí tak nějak došlo k závěru, že jsem šikovná a v pohodě. Problém je, že jsem pořád ta samá pateticky slabá emocionálně pofidérní lehce sociálně deprivovaná neurotická osoba, která jen měla v poslední době trošku více štěstí na příznivé životní a sociální faktory.

—-Je pro mne čím dál tím těžší mluvit o vlastních smutcích. Možná proto, že ke mě byl život v posledních měsících tak hodný a těch smutků bylo málo. Ale občas bych potřebovala o nich nemluvit a jen cítit pochopení. Ona spousta pocitů prostě nelze převést na slova. Chtěla bych nemít pocit, že obtěžuji, zatěžuji, překážím či irituji. Jistě, jistě. Ono to tak často není. Ale pocit či domněnka že člověk neobtěžuje, není to samé jako vědění že to tak není.

—-Dlouho jsem Evanescence neposlouchala. Jenže teď tak poněkud sedí k mé náladě. Není to špatně. Jen jinak, než v poslední době. Snažím se i ten smutek tak nějak vnímat z pozitivnější strany… Snažím se přesvědčit sama sebe že si do jisté míry užívám to, že se můžu zas jednou vyplakat a vytesknit. Uvolňování potlačených pocitů je přeci dobrá věc. A kdyby občas nebylo špatně, nebyla bych tolik vděčná za ty nádherné chvíle. Můj odvěký problém je, že i radost mne stojí duševní úsilí. Deprese je prostě daleko… pohodlnější. Známější, bezpečnější. Společenská komunikace, interakce se sociokulturním prostředím, potlačování mé přirozené identity… to vše stojí úsilí. (A používání termínů je teď naopak velmi, velmi snadné a plynulé)

—-Opravdu neumím prosit o pozornost. Ještě méně, když jí doopravdy potřebuju. Ale to jsou všechno věci, se kterými se musím naučit žít. Věřím, že zase bude lépe, idkyž mi to teď vhání slzy do očí. Svým způsobem, mám za sebou opravdu těžký rok. Maturita, psychiatrie, konec chemického dopingu, začátek vysoké, spousta zkoušek, rozhchod, úplně nové prostředí, situace a lidi, ohromné potlačování vlastních strachů, přirozených zábran a boj s vlastním ne-sebevědomím, velké omezení vztahů a kontaktů s několika velmi mě-drahými osobami… Občas mám pocit, že jsem někde mezi tím vším vytratila sama sebe… že jen dělám co mi kdo řekne a co ode mne kdo očekává. Že vlastně vůbec nežiji svým vlastním životem. Užívám si to, jsem šťastná, raduji se ze všech těch krásných nových příležitostí, lidí a vzpomínek. Ale sama sobě unikám.

.— Asi všichni tuší o mé kvazischizofrenii mezi tím, čemu říkám Lill a tím, čemu říkám Olga. Mezi mnou uvnitř a mnou jak mne vnímá celý svět okolo. A v posledních dnech jsem tak absolutně ne-Lill, že to snad ani není možné. Je to (na mé poměry) staršně dlouho, co jsem měla dobrý, zelený či bílý čaj. Je to příliš dlouho, co jsem jen tak ležela a poslouchala hudbu. Kdy jsem se dívala na přírodu a nevnímala nic jiného, než že je hezky. V poslední době slýchám samé „přineseš mi ty výpisky, Oli?“ a „proč jsi tak podrážděná?“, popřípadě „co máš ze zkoušky x-y“. A já chci přitom jen čaj a trochu empatie. Vlastně ne, přála bych si hodně empatie. Aby všichni začali chápat, že jsem podrážděná a vybuchuji, protože je toho na mě opravdu, opravdu hodně. A ano, vím, že ostatní toho mají víc nebo že mé probémy by pro ně problémy nebyly. Jenže mi je to upřímně jedno.

—-Ono bude po zkouškovém určitě lépe…

-

PS: číst to po sobě nebudu, ať jsem napsala seběvětší bláboly

.

read comments (1)

Proč musí být všechno tak zatraceně těžký? Vážně živote, copak už těch problémů nebylo dost?

read comments (0)

a já se vážně těšila, že tenhle víkend vypadnu ven. A ne ven ve smyslu ven – mezi hromadu dalších lidí. Ale ven – odpočinout si a trošku vypadnout z rutiny běžných dní. Já chci ven. Chci pryč. Rodiče mi už vážně lezou na nervy. Můj pokoj mi vážne leze na nervy. Téměř všechno mi leze na nervy. Tohle měl být skvělý víkend. Není. Nebude. A nejhorší je, že já s tím fakt nic nenadělám.

read comments (1)

Read the rest of this entry »

read comments (4)

Read the rest of this entry »

read comments (3)

Asi mi to opravdu všechno došlo až včera. Nelituji. Jen teprve teď příjmám realitu, kterou jsem sama zvolila. Je zvláštní, jak dlouho trvá, než mnou samotnou vytvořená skutečnost, zasáhne do těch nejvzdálenějších kousků mozku. Ano, bolí to. Asi to musí bolet. Byla to součást mého života. Součást, se kterou jsem se tak dlouho odmítala rozloučit. Přes rady kamarádů, přes hádání se s rodiči, přes své vlastní svědomí. Že to skončilo vím dávno – cítila jsem to dřív, než jsem si to vůbec chtěla připustit. Ale že už se to nikdy nevrátí, si včera uvědomil i ten poslední střípek mého vědomí, který možná ještě lpěl na hezkých vzpomínkách.

.

Když to takhle člověk hodí do řádků, téměř to vypadá, jako bych se sama se vším nedokázala vypořádat. Připadám si lítostivě, pateticky, možná i lehce „nevěrně“. Jak daleko je to od pravdy… Zcela absurdně, pořád ta největší část mne samotné je spokojená. Problém dělá ten maličký zbytek. Ten co zůstane vždycky. Pochybnost. Co-by-kdyby kousek osobnosti. Jsem smutná kvůli minulosti, která se nikdy opakovat už nebude. Ne kvůli (nedávné)přítomnosti, kterou jsem nemola už snášet, která mne iritovala jediným nádechem. Možná více myslím na reakce ostatních než na svoje. Něco mi říká, že mne hlavně mrzí, jestli jsem někomu ublížila. Že vědomě potlačuji svou vlastní spokojenost, protože mám pocit, že bych se měla cítit provinile a lítostivě. Kdo ví, kde je pravda. Já rozhodně ne. Pramálo si rozumím. Těším se tak moc na dnešní večer. Tak proč zároveň pociťuji melancholii a zatrpklost nad… no, to je jedno. Buďme pozitivisti. Je čas jít do školy a to velmi urychleně. Pokud nějakým způsobem odkhrouhnu ten smutný střípek a nahradím ho svou oblíbenou maniakálností, všechno bude v pohodě.

.

A já si myslela, že jsem se té smutné a patetické části vyhnula. Ignorovala jsem vlastní rozchod tak dlouho, že jsem myslela, že to na mne prostě žádné emocionální následky nemá. Myslela jsem, že jsem takový tvrďák, že to zvládnu bez mrknutí oka… Hmmmmm. Stále – nelituji. A to je hlavní. Jinak bych si kazila vlastní štěstí. A to vážně, vážně nehodlám dělat.

read comments (3)

Jsou krátké chvilky, kdy se všechno daří tak jak má. Nějaký čas je všechno v pořádku. A pak se vždycky vrátí chmury. Začínám mít strach, že se tenhle pocit odtržení od reality a od života nezmění. Že už navždycky se vevnitř mne usadí pocit prázdnoty a zoufalá touhla po někom přátelském. Bojím se, že takhle před počítačem prožiju zbytek svého života. Vlastně ani nevím, proč se snažím předstírat, že je mi kdovíjak dobře. Tedy, ono dost často je přímo výborně. Ale taky občas ne. Asi tak nějak čekám, že to lidem dojde.  Zajisté, daří se mi spousta věcí. Mnoho hezkých věcí je naplánovaných do budoucna. Ale stejně mám pocit, že nic nezvládám a že jsem sama. Je to čistě iracionální. Ale… pořád to vysí nad mou hlavou… po dvou letech pomaličku umírající vztah, obzvláště těžká zkouška, pocit, že když se pro ostatní objetuji, budou mne mít třeba radši… Všechno jsou to chvilkové pocity. Pár slz, troška chmur, nějaká ta ranka… a zase to přejde. Vždycky to přejde. Vždycky to zatím přešlo. Ale přijemné to není. Mno. Už je to zase o něco lepší. Kousek nějakého přijemného seriálu a možná si tady přestanu hrát na želvu a trochu se seberu….

read comments (1)

Too much noise
for too many nights which thinking,
when the absence waltzes
in this ball..

Your silence is a shouting which hurts…

.

MOR; Je Dors Sur Des Roses

read comments (0)